Akcie

Se základní charakteristikou akcií jsme se seznámili již při popisu jednotlivých druhů investic v kapitole první.
Připomeňme si, že zákon č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech podrobně vymezuje náležitosti emise akcií, jejich druhy a práva s nimi spojená a přibližuje tak naši zemi právním normám ve vyspělejších zemích.
Akcie mohou být u nás vydané na jméno nebo na majitele. V případě akcií na jméno vede společnost seznam akcionářů – jejich majitelů. Akcie na jméno lze převést rubopisem, v němž se uvede obchodní název a sídlo nabyvatele akcie, jakož i doba účinnosti převodu. Převod akcie na jméno se musí zapisovat do seznamu akcionářů.
Akcie na majitele jsou volně převoditelné, práva z ní vyplývající má jejich držitel.
Nominální hodnota akcie musí činit nejméně 1000Kčs nebo více
Text akcie musí obsahovat

1. Název a sídlo společnosti

2. Pořadové číslo a jmenovitou hodnotu akcie, dále označení, zda jde o akcii na jméno nebo akcii na majitele

3. Druh akcie a práva náležející podle stanov k tomuto druhu akcie

4. Datum vydání, výši základního kapitálu společnosti a počet akcií tohoto druhu v době vydání

5. Podpisy členů představenstva oprávněných podepisovat za společnost

Před účinností zápisů společnosti do podnikového rejstříku nebo před úplným splacením akcie mohou zakladatelé vydat zatímní list. Zatímní list je rovněž cenným papírem, který poskytuje plná práva akcionářům. Musí být vystaven na jméno a může být vyměněn za příslušnou akcii teprve po úplném splacení hodnoty akcie a po účinnosti zápisu společnosti do podnikového rejstříku.
Zákon připouští vydání prioritních akcií jakéhokoliv druhu, ovšem nejvýše do poloviny základního kapitálu společnosti. Hlasovací právo náležející prioritní akcii lze omezit nebo vyloučit.
Vydat lze rovněž zaměstnanecké akcie, a to i za zvýhodněnou cenu. Zaměstnanecké akcie zní na jméno a jsou převoditelné jen mezi zaměstnanci a důchodci společnosti. V případě úmrtí nebo ukončení pracovního poměru s výjimkou odchodu pracovníka do důchodu zanikají práva ze zaměstnanecké akcie. Pokud stanovy neurčují jinak, je společnost povinna tuto akcii odkoupit a zaplatit za ni její kursovní cenu. Pokud kurs akcie není kótován, pak zaplatí její nominální hodnotu.
Zákon uvádí i možnost vydání tzv. úrokových akcií až do výše 10% základního kapitálu. Tyto akcie opravňují jejich majitele obdržet úroky v předem stanovené výši, a to i ve ztrátovém roce.
Společnost může získat do svého vlastnictví vydané a zcela splacené akcie, a to až do nominální hodnoty nepřevyšující jednu třetinu základního kapitálu. Těmto akciím nepřísluší akcionářská práva a společnost je povinna prodat je do tří let nebo vzít je stanoveným způsobem z oběhu. Pokud jsou vzaty z oběhu, musí být tato skutečnost zapsána v podnikovém rejstříku.
Co se týká formy akcií, mají podobně jako obligace plášť a kupónový arch. Protože však na rozdíl od obligací nemají akcie žádnou stanovenou dobu splatnosti, připojuje se k nim i obnovovací talón, který, po postupném odstřižení kupónů sloužících k výplatě dividend, umožňuje vyzvednout si nový kupónový arch na další stanovený počet roků.
Investor, který se chce aktivně zapojit do založení nebo do chodu akciové společnosti, však musí pozorně prostudovat i další ustanovení zákona, týkající se upisování kapitálu, svých povinností a práv a také práv spjatých s akciemi, které vlastní. Velký význam mají i ustanovení týkající se zvýšení a snížení základního kapitálu společnosti a likvidace společnosti.

Peníze se přitahují

Za jednoduchým kusem papíru, na němž bývá akcie vytištěna se skrývá ovšem jeden z nejrafinovanějších výplodů podnikatelského ducha. Vývoj naší průmyslové civilizace vděčí za mnohé dobré i špatné právě objevu akciové formy podnikání. Akciová forma podnikání se vynořuje vždy tam, kde je zapotřebí většího kapitálu, na který nestačí jednotlivec. Západní civilizace objevila akciové společnosti právě v době, kdy objevovala jiné kontinenty. Obchod s nově kolonizovanými kontinenty byl velmi výnosný. Tehdy však na takový obchod jednotlivé firmy nestačily.
Nejznámější a největší společností pro zámořský obchod byla anglická Východoindická společnost založena v roce 1600. Tato společnost nejdříve soustřeďovala kapitál a z každé plavby zisk rozdělovala. První plavbou podnikla s kapitálem 68 tisíc liber, který složilo 250 majitelů akcií. S růstem rozsahu obchodu rostly i zisky akcionářů a již třetí na plavbu bylo vynaloženo 1629000 liber a například v roce 1617 se vyplácela dividenda 220% z vloženého kapitálu.
Ne každá akciová společnost musí být monstrum. Náš zákon umožňuje vznik akciové společnosti již se základním kapitálem 100000Kčs.
Akciová společnost je u nás vítána nejenom proto, ze naši podnikatelé nemají dostatek kapitálu a musí proto spojovat své síly stejně jako jejich druzi ze 17 století, ale také proto, že je to jediná forma při níž lze státní podniky převést do soukromého vlastnictví s nejmenšími možnými komplikacemi.
Každý akcionář, i když se jinak o ekonomii vůbec nezajímá, by měl vědět, co znamenají alespoň základní pojmy, které souvisí s jeho vlastnictvím.
Tyto pojmy nejsnáze pochopíme, projdeme-li si hypotetický vývoj akciové společnosti od jejího vzniku až po její likvidaci. Jsme-li řadovými akcionáři, pak to znamená, že s našimi penězi manipuluje někdo jiný. Nemusí to být samozřejmě v náš prospěch, ale musíme být s to pochopit, co se s našimi penězi děje. 

TECHNIKA UMÍSTĚNÍ NOVÉ EMISE AKCIÍ

Zatím jsme se věnovali čistě finančním aspektům emise nových akcií. Zmíníme se ještě krátce o technice, tedy způsobu provedení vlastního umístění akcií na kapitálovém trhu.
Umístění nových akcií na kapitálovém trhu je možné v zásadě dvěma způsoby:

1. Umístěním na burze

2. Umístěním mimo burzu

Umístění na burze je výhodnější, protože lze očekávat plynulejší a více přehledný prodej. Na druhé straně umístit akcie na burze je náročnější, protože musí být splněna řada požadavků kladená burzou. Umístění na burze přichází v úvahu jen pro akcie nejvýznamnějších a nejznámějších firem. Akcie umístěné na burze umožňují všem účastníkům kapitálového trhu, aby získávali každou minutou dokonalý přehled o vývoji kursu daných akcií.
O kursu akcií umístěných na burze, jakož i o objemu obchodu s nimi je totiž veden plynulý záznam, tzv. kótování. Proto se tyto akcie obvykle označují jako kótované. Vedle nich mohou dále existovat akcie sice na burze umístěné nebo registrované, ale nekótované.
Umístění akcií na burze je považováno za velmi nákladný způsob uvedení akcií na trh. Hlavní částí nákladů jsou náklady fixní, reklama a inzerce nové emise, administrativní náklady, tisk prospektů, provize a poplatky. Tento způsob je tedy efektivní jen při velkých emisích. Tak např. ve Spojených státech amerických bylo zjištěno, že náklady na umístění nové emise akcií v objemu od 2 do 5 milionů USD na burze činí 3,33% hodnoty emise, v objemu emise od 5 do 10 milionů USD 1,53% a v objemu nad 10 milionů již pouze 1,33%. Jde tedy o záležitost značně drahou. V celém světě lze možná také proto pozorovat jistý pokles zájmu o umístění nových emisí na burze. V zásadě je možno říct, že na burze se obchoduje jen s těmi nejsolidnějšími akciemi a v jednotlivých zemích podíl burzovního obchodu s akciemi nepřesahuje 30% celkového objemu obchodu a akciemi.
Pro menší akciové společnosti je typické umístění akcií mimo burzu, nejčastěji prostřednictvím specializovaných institucí. Trh těchto akcií se označuje jako tzv. over-the-counter market. To by se dalo přeložit jako trh, který probíhá přes přepážku, myšleno přes přepážku bank a pošt, přičemž jednotlivé obchody probíhají často i v baru nebo na jiném příhodném místě.
Při umístění nových akcií na burzovní nebo mimoburzovní trh hrají důležitou roli tzv. ručitelé, kteří za určitý poplatek emitují akciové společnosti garantují, že ty akcie, které se za předem stanovený kurs nepodaří na trhu umístit, sami odkoupí. Někdy se emitent dohodne s ručitelem, že cena, za kterou neprodané akcie ručitel odkoupí, bude nižší než emisní kurs. Pak na tom emitent může ztratit a záleží na okolnostech a schopnosti propočíst rizika a přijmout dohodu, která uspokojí obě strany. Ručiteli bývají obvykle velké banky, pojišťovny, penzijní či investiční fondy a za tuto službu si obvykle stanovují poplatek kolem 1,25% hodnoty emise.
Z jiného pohledu lze způsob umístění nových akcií na trh rozdělit na

1. Veřejnou nabídku prodeje akcií
   tento způsob umístění akcií může mít různé formy
   a) nabídka při fixní ceně akcie
   b) tender
   c) aukce

2. Neveřejný prodej akcií
   
   
   

Veřejná nabídka akcií k prodeji

Veřejná nabídka akcií k prodeji začíná oznámením o prodeji ve sdělovacích prostředcích. Již tato oznamovací kampaň je finančně velmi náročná.

1. Veřejná nabídka za fixní cenu
   
   Jde-li o veřejnou nabídku k prodeji za fixní cenu, pak si můžeme o tomto způsobu prodeje udělat názornou představu z prospektu, kteří při nabídce akcií známé britské firmy British Steel plc. Dne 23.11.1988 vydala firma Samuel Montagu. V tomto prospektu se veřejnosti nabízelo 451,6 milionů akcií v ceně 125 pencí za kus, a to ve dvou splátkách 60 a 65 pencí. Nabídkové řízení bylo uzavřeno ke dni 2.12.1988. k tomuto dni přišlo celkem 650000 přihlášek, které celkově představovali zájem o 1,5 mld akcií. Zájem byl tedy 3,3 krát vyšší než činila hodnota nabízených akcií.
   V tomto případě došlo k nadměrnému zájmu, který se označuje termínem oversubscription a je dokladem toho, že nabídka byla úspěšná a že na sekundárním trhu bude o akcie bezpochyby velký zájem.

2. Tender
   
   Tender znamená veřejnou soutěž, při které je stanovena pouze minimální cena, za kterou lze ještě objednat akcie. Zájemci jsou vyzváni k tomu, aby nabízeli cenu vyšší. Po uzávěrce nabídkového řízení se akcie rozdělí podle toho, kdo jakou cenu nabízel.
   
   

3. Aukce
   
   Při aukci jde o veřejný prodej na určeném místě, kde se při obvyklých formách aukce vydražované akcie prodají tomu, kdo nabídne nejvyšší cenu. Na aukcích se nevydražují jednotlivé akcie, ale jisté standardní množství označované jako lot. Na aukcích holandského typu se postupuje tak, že se aukce zahájí nejvyšší cenou, která se podle určitých pravidel postupně snižuje a akcie získá ten, kdo při určitém snížení ceny první projeví zájem

Neveřejný prodej akcií

Neveřejný prodej akcií probíhá tak, že je předem vytipován možná zájemce o koupi. S jedním nebo několika zájemci je pak dohodnuta cena i objem prodaných akcií. Někdy bývá veřejná nabídka kombinována s neveřejným prodejem. Je možné též nabídkové řízení blížící se aukci.
Neveřejný prodej tj. placing, má nevýhodu, že není možno odhadnout vztah mezi nabídkou a poptávkou. Není však při něm třeba ručitelů a je levný. Je druhou nejpopulárnější metodou emise akcií ve Velké Británii hned po public offer for sale.
Zvláštní formou neveřejného prodeje akcií je nabídka a prodej nových akcií již existujícím akcionářům dané firmy. Tato firma se v anglosaské terminologii označuje jako right isme, což lze přeložit jako nárokovou emisi, neboť výraz right v uvedené souvislosti znamená, že každý dosavadní akcionář má právo na to, aby mu byl přidělen jistý počet akcií v dané ceně z nové emise. Výše nároku na nové akcie se odvozuje od podílu akcií na základním kapitálu firmy, držených akcionářem v době nové emise.

PORTFOLIO PRO MÍRNĚ OTUŽILÉ

Portfolio je soubor několika různých investic. Investor ho utváří proto, aby minimalizoval rizika spojená s investováním a současně proto, aby nalezl ten nejlepší možný poměr výnosů k rizikům. Pro zjednodušení si představme Ta a Gama. Dejme to mu, že investor koupil tři akcie s cílem, aby je po roce prodal, neboť očekává vzestup jejich ceny. Celkovou hodnotu určitého počtu cenných papírů, které je součinem jednotlivých cen a množství příslušných cenných papírů, budeme označovat termínem běžná hodnota.
Investor spekuluje na vzestup kursu. Předkládá tedy s jistou pravděpodobností, že cena akcií v okamžiku, kdy je bude chtít prodat, vzroste. Očekávaná cena akcie na konci předpokládaného období se počítá podobně jako očekávaný výnos. Předpokládáme-li například s 60% pravděpodobností, že cena akcie bude činit koncem roku 1992 1500Kčs a s 40% pravděpodobností, že cena bude činit 2000Kčs, pak očekávaná cena činí 1700Kčs
Jde tedy o tzv. spekulaci na vzestup a investor proto patří do skupiny býků. Pro zjištění očekávaného výnosu z takové spekulace použije investor nám již známý ukazatel očekávaného výnosu po dobu držení, který v daném případě budeme nazývat očekávaný výnos portfolia po dobu držení.

Kdy portfolio snižuje riziko?

Začněme poněkud překvapujícím poznatkem teorie portfolia:

Je-li portfolio vhodně sestaveno, může být jeho riziko nižší než riziko spojené s každou jednotlivou investicí, která je součástí portfolia.

Toto tvrzení se bude na první pohled zdát trochu divné, neboť vypadá stejně jako kdybychom řekli, že průměrná váha jablka, vypočtená z vah všech jablek, která máme v koši, je nižší než váha každého jednotlivého jablka v koši. Přesto tomu v případě portfolia tak je, a to proto, že riziko celého portfolia není jednoduše průměrem jednotlivých rizik jednotlivých investic v portfoliu. Běží-li v dostihu pouze dva koně s vyrovnanými šancemi - každý z nich má tedy 50% pravděpodobnost, že zvítězí a proto i 50% riziko, že nezvítězí a vsadíme-li si na každého z nich, pak naše dvě sázky tvoří malé portfolio s nulovým rizikem. Je totiž jisté, že jeden z koní musí zvítězit.
Na dostihovém případě také vidíme, co to znamená vhodně sestavit portfolio tak, aby snižovalo riziko. Vhodně zde znamená, že když je u jedné investice vysoká šance na vysoký výnos, nesmí být tato šance doprovázena rovněž vysokou pravděpodobností vysokého výnosu u jiné investice a naopak, nesmí být vysoká pravděpodobnost nízkého výnosu u jedné investice doprovázena vysokou pravděpodobností nízkého výnosu u jiné investice. Jinými slovy když jedno želízko v ohni prohrává, mělo by druhé vyhrávat a naopak.
Investujeme-li do akcií automobilek a výrobců pneumatik, přičemž každá z investic je riskantní, pak to zřejmě není příliš vhodné. Budou-li prosperovat výrobci automobilů, zřejmě budou prosperovat i výrobci pneumatik a naopak. Půjdou-li tedy nahoru výnosy z akcií automobilek, půjdou nahoru i výnosy z akcií výrobců pneumatik. Výsledky obou odvětví jsou na sebe dost vázány, a proto i výnos z jejich akcií se pohybují stejným směrem. Takovým rozptýlením investic riziko nesnižujeme, když jedno želízko v ohni vyhrává, vyhrává i druhé, a naopak. Říkáme, že výnosy jsou tzv. pozitivně korelovány.

Nekorelované výnosy

To, zda výnosy jsou či nejsou korelovány, a jak, nepoznáme obvykle hned na první pohled, zejména pak při členitějším rozložení pravděpodobnosti a při větším počtu investic. Pro pročet této závislosti se používá tzv. korelační koeficient, bez jehož propočtu se však také obejdeme. U dvou investic si můžeme dobře vypomoci grafickým znázorněním závislosti výnosů různých investic při stejné pravděpodobnosti.

Volba optimálního portfolia

Nejdříve ze všeho bychom si asi měli vždy sestavit přehled všech možných portfolií, která lze danými investicemi utvořit. Vezměme tedy investice cenné papíry, které mají riziko vyšší než nula, a sestavíme všechny jejich možné kombinace.
S pouhými 3 druhy cenných papírů máme před sebou již množství kombinací, z nichž každá představuje zvláštní portfolio se svým očekávaným výnosem a svým rizikem. Abychom si učinili alespoň základní představu o obrovském rozměru možných portfolií z pouhých třech proporcí, v jakých mohou být tyto prapory namíchány, jestliže proporce jednotlivých cenných papírů budeme měnit skoky po desíti procentech.
Nechť si čtenář sám laskavě představí, o kolik kombinací více bychom získali, kdybychom proporce měnili ne po desíti procentech, ale po procentu, neřku-li po desetinách procenta. Je nabíledni, že sestavování portfolií s jemnými odchylkami, kdy například kombinace o proporcích 10% Alfa, 50% Beta a 40% Gama bude považována za zvláštní portfolio, odlišné od kombinace proporcí 10,5% Alfa 50% Beta a 39,5% Gama, tím spíše portfolio pro desítky a snad i stovky druhů cenných papírů není již práce pro papír a tužku, ale pro počítač. Zde se již bez osobního počítače se slušným programovým vybavením skutečný profesionál neobejde.
Efektivní portfolio – je každé takové portfolio, které má menší riziko než všechna ostatní portfolia se srovnatelným očekávaným výnosem.
Při libovolné kombinaci jednoho a toho samého rizikového portfolia s bezrizikovým vkladem docílíme vždy stejného poměru tzv. dodatečného očekávaného výnosu k riziku.
Optimální portfolio je takové, které vykazuje nejvyšší poměr dodatečného výnosu k riziku.
Toto portfolio můžeme kombinovat v libovolném poměru s bezrizikovou investicí a vždy budeme dosahovat stále stejného poměru dodatečného výnosu k riziku.